Jak jsem se podruhé narodil

Už je to 13 let… Sedmého listopadu 2007 jsme se s rodiči při autonehodě ocitli pod přívěsem kamionu. Přišlo to zničehonic a po pár týdnech jsme zas byli všichni v pořádku, ale postupně ten okamžik změnil směřování mého života. Beru ten den jako své druhé narozeniny.

Auto rodičů po autonehodě v r. 2007

Vraceli jsme se z Prahy naší Fabií Combi. V kufru jsme měli elektrický vozík a už byla tma. Právě jsme přejeli vodní nádrž Jesenici a mluvili o tom, že není třeba začínat spěchat, že za chvilku jsme doma.

Po chvilce táta tuším řekl: „Co to…“ Mamča: „Bacha!“
Táta Mirek začal brzdit – v tom zlomku vteřiny jsem se podíval před auto, kde jsem ve tmě nic neviděl, a v dalším zlomku vteřiny náraz.

Vidím roztříštěné a zdeformované čelní sklo. Zdeformovaná je i palubní deska. Nevěřím, že to je skutečnost.

Říkám: „Mamčo, Mirku, jste v pořádku?! Mně nic není.“
Mirek se podíval vedle sebe a prý viděl, jak je mamča přimáčklá mezi kamionem a sedačkou.
Mirek: „Ne!“
„Jak to? Co je?“ říkám.
Jemu taky kromě pár škrábanců nic nebylo, ale popsal mi, že mamča nedýchá a je zaklíněná. Nevěděl, co dřív dělat, a já taky ne.
Mobil jsem měl pověšený na krku pod bezpečnostním pásem. Při nárazu mě to hodilo do divné polohy a nemohl jsem se zvednout. Sám telefon z pod pásu nevytáhnu.

Mirek otevírá dveře ke mně, zkouší namačkat telefonní číslo, ale moc se mu třesou ruce. Ve výsledku volá bratranci. Mamča chraptivě dýchá. Mezitím někdo říká, že už pomoc přivolal. Sanitku, hasiče i policii. Nechávám mobil být. K autu přibíhá pomoci i nějaká Němka. Německy dobře neumím, ale zvládl jsem jí říct, že jsem sice invalidní, proto sedím divně, ale jinak jsem OK a nemám žádné bolesti.

Říkám mamče, ať vydrží, že jí doktoři dají dohromady.

Přichází hovor od bráchy Libora, který volá od kamaráda. Němka mi ho pomáhá přijmout. Bráchu neslyším, ale říkám mu, že jsme měli nehodu u Chebu, to ještě nevím kde. V tom přijíždějí hasiči, a tak to říkám Liborovi. Mamča je při vědomí, hasiči jí řeknou, ať počítá. Počítání jsem neslyšel, a tak mě to vyděsilo, protože mamča i mluvila divným hlasem.

Hasiči na tři pohnou s autem, asi dvakrát. Pak buď přestřihli sloupek u mamči, nebo něco podobného – slyšel jsem kombinaci zvuku plast a plech. Pak mamču hasiči pracující zvenčí auta okýnky přesadí na sedadlo řidiče a dál vyvedou ven z auta, kde se prý staví na nohy. To hned říkám bráchovi.

Ukončuju hovor, po mamče jdou hasiči přenést mě – asi tři. Pokládají mě skoro na zem ale přiběhne Mirek, že bych se nachladl, ať mě dají na nosítka. Ty pak zavezou do sanitky. Sestra se mě tam ptá, zda jsem v pořádku. Na prstě mám asi snímač pulzu a okysličení. Přístroje pípají nepravidelně, třesu se, ale zima mi není. Sestra říká, že čekali smrťák, že to na této křižovatce bývá horší.

Mamču přivádějí do sanitky ke mně, na krku má límec. Má najít v kabelce doklady a pořád opakuje, že si nic nepamatuje. Zdravotníci se pak rozhodují, že nepojede se mnou do Chebu, ale do Sokolova na CT. Znovu volá Libor, nechávám to být, sestra si ale vibrací všimne a mobil mi podrží u ucha. Libor se ptá, kde jsme, tak Mirek se sestrou vysvětlují že u Ono a já to jen opakuji, aniž bych věděl oč jde.

Pak už vše probíhalo rutinně. Lékaři umí člověku dát určitý druh klidu. Dělají vše dle daného scénáře. Odvezli nás na vyšetření, pak domů, jen mamku si nechali na pozorování. Brácha zatím jel na místo nehody, prý se sesypal, když auto viděl. Mamku s otřesem mozku, pohmožděninami a zuby zralými na rekonstrukci druhý den pustili domů. Za pár dní už se starala o domácnost.

Za několik týdnů jsme začali fungovat téměř jako dřív. Téměř, protože od té chvíle vím, že obrovské změny v životě mohou přijít ve kterékoliv vteřině. Životní rozhodnutí s tímto vědomím začnou být jiná. A jiné vše opravdu bylo, život měl zas ještě větší cenu.

P. S.: Křižovatka prošla rekonstrukcí, takže tam už lidé zbytečně neumírají.